Žlutá a červená jako zemské barvy Moravy vycházejí z privilegia římského císaře Fridricha III., který 1462 udělil Moravanům výsadu změnit šachování orlice ve znaku na zlato-červené. Ve větší míře se na Moravě žlutá a červená na praporech i jinde (např. uniformách) začala prosazovat od počátku 19. století jako symbol společný pro všechny obyvatele země. K právnímu potvrzení žluté a červené přistoupil volený zemský sněm v roce 1848, a to hlasy poslanců jak německého, tak českého jazyka a žádný z nich je neoznačil za symbol jen jednoho jazykového společenství v zemi. Moravská žluto-červená bikolóra tedy naopak sjednocovala obyvatele naší země, bez ohledu na národnost.
Dezinterpretace žluté a červené jako německých barev vznikla v emočně vypjaté druhé polovině 19. století, kdy se Morava stala předmětem česko-německých národnostních sporů: představitelé českého tábora na Moravě (kteří navíc často pocházeli z Čech) prosazovali českou kombinaci bílo-červenou nebo všeslovanskou kombinaci bílo-červeno-modrou, aby dali najevo snahu včlenit Moravu do českého národa - zemská žluto-červená bikolóra do této nacionální koncepce nezapadala. Žlutá a červená byly mezi většinou česky hovořících obyvatel Moravy samozřejmě považovány za zemské barvy, jak o tom svědčí to, že během prvních dnů a týdnů existence Československa byla žluto-červená vlajka spontánně vyvěšována na mnoha místech Moravy společně s českou národní bílo-červenou.
V 15. století udělil císař Fridrich III. podobnou výsadu jako Moravanům také Starému a Novému Městu pražskému a žlutá a červená se od té doby staly a dodnes jsou i symboly Prahy. Na rozdíl od Moravy se Praha v 19. století nestala předmětem takového národnostního boje a její žluto-červená kombinace proto unikla dezinterpretaci v národnostním duchu a nikdy nebyla označena za německou, ač má stejný historický původ jako moravská. Vývoj je naznačen na obrázku vpravo.
Tzv. slovanské barvy jsou konstrukt 19. století. Některé slovanské národy tehdy začaly v rámci populárního panslavismu (v obraně před pangermanismem) přejímat barvy Ruska, jakožto nejsilnějšího slovanského národa (Rusko tyto barvy předtím přejalo od Nizozemska). Řada slovanských států a regionů však ve své symbolice slovanské barvy nepoužívá (Ukrajina, Bělorusko, Bulharsko, Makedonie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Slezsko, Kašubsko). Někde došlo k užívání některých ze slovanských barev (bílá + červená) shodou okolností (Polsko, Čechy), kombinaci bílo-červeno-modré naopak užívá řada neslovanských států (Nizozemsko, Velká Británie, USA, Norsko ...). Na Moravě se už v minulosti prosadily žlutá a červená, není tedy důvod od těchto zemských barev ustupovat, podobně jako to nedělají mnozí jiní Slované.
Tato dezinformace se objevuje dokonce i v některých odborných publikacích, není však pravdivá, přestala být pouze oficiální vlajkou. Bylo předepsáno povinné vyvěšování nové vlajky československé, v některých případech se však přesto objevovala spolu s moravskou.
Tato trikolóra se v 19. století objevila, zřejmě důsledkem násilného uplatnění vexilologické zvyklosti, že všechny barvy štítu musí být i na vlajce. V té době už ale dávno byly jako zemské barvy zavedené žlutá a červená, o této trikolóře najdeme pouze okrajové zmínky, nikdy nedošlo k jejímu rozšíření. Žádné závazné pravidlo, které by nařizovalo, jak má vlajka vypadat, neexistuje, mnohé zemské i státní vlajky jsou toho důkazem. Např. vlajka německé spolkové země Hessensko vznikla obdobně jako ta moravská pouze z barev figury na štítě.
To ovšem odpovídá dobovému pojetí. Dříve se skutečně hovořilo o vyvěšování zemských barev, de facto šlo ale o vlajku. Například v tomto vydání Kalendáře Selka ze třicátých let nebo v Pražském kalendáři z roku 1888 se hovoří o barvách států a zemí. Jsou však popsány jejich vlajky (např. srp a kladivo nejsou vyloženě barvy).
Znak se začal na vlajkách postupně objevovat ke konci 20. století, postupně tato varianta získala drtivou převahu nad všemi ostatními. Důvodem byla zřejmě její jednoznačná identifikace - žluto-červenou vlajku totiž používá řada měst (např. Praha, České Budějovice, Znojmo - s úpravou, Kladsko, Varšava, Kunda v Estonsku...), byla tedy patrně snaha o vytvoření nezaměnitelného symbolu. Přidávání znaku na vlajku z důvodu jejího odlišení od jiných je v Evropě naprosto běžné, setkáváme s ním u řady státních (Slovensko, Slovinsko, Choravtsko), či zemských (Dolní Sasko, Braniborsko) vlajek.
My nemáme žádný mandát někomu předepisovat, co má používat. My pouze shrnujeme, co vychází z historie a co bylo v minulosti i dnes jednoznačně nejběžněji používané. Tzv. markraběcí standarta, o které hovoříte, není sice vlajkou v pravém slova smyslu, ale pokud chcete vyjádřit svůj vztah k Moravě tímto způsobem, budeme rádi. Vlajka je symbol a důležité je především, že představuje Moravu, naši zem, kterou máme rádi.
PhDr. Štarha ve svém článku „Historie, moravské barvy a moravská vlajka“ shrnuje dosavadní vývoj moravských symbolů. Potvrzuje v něm dlouhodobé úsilí moravských představitelů v 19. století o potvrzení polepšeného znaku - viz vyjádření MNO. Některé své další závěry ovšem vyvozuje z nepodložených domněnek (např. neplatnost Bedřichova privilegia), nelogicky směšuje problematiku moravské vlajky s vlajkami krajů, viz též podrobnější rozbor Mgr. Svobody a jeho odpověď. Osobní názor PhDr. Štarhy tedy sice vede k odlišným závěrům, ovšem fakta v jeho článku uvedená dokládají historické opodstatnění užívání žluto-červené bikolóry.
Privilegium bylo uděleno obyvatelům Moravy pro její vnitřní reprezentaci, panovník však nadále užíval původní variantu orlice. Jeho platnost byla roku 1628 potvrzena císařem Ferdinandem II., v 17. a 18. století ovšem v souvislosti s oslabením pozice stavů ubývalo příležitostí, kde mohlo být použito. Přesto se zlato-červená orlice objevuje např. v umění (Kniha stavovských rukopisů, 18. století, barokní rám obrazu Panny Marie Svatotomská). Oproti tomu v oblasti vojenské byl užíván habsburský znak, kde byla orlice Moravy (císaře-markraběte) v původních barvách - a to vedlo k znejistění barev a málem k zapomenutí privilegia. Širší povědomost o něm se znovu objevuje až s historickým bádáním na sklonku 18. století. Od té doby začíná být hojně používáno, byly z něj odvozeny zemské barvy. Význam privilegia dokládá vytrvalá snaha moravských orgánů v 19. století o sjednocení s panovnickým erbem, čehož dosáhli až roku 1915. Nově vzniklá Československá republika sice přijala původní orlici, jejíž barvy se shodují se slovanskými, lépe vyhovovala tehdejší politice „odrakouštění“. Jako důvod ovšem nikdy nebyla uvedena neplatnost privilegia, tato domněnka se vyskytuje až v poslední době a je naprosto nedostatečně podložena.