Moravská vlajka – historické záznamy v tisku a literatuře

1900 - 19. 11. - Národní politika

Pozn.: v úryvku nejsou zmíněny moravské barvy konkrétně, ovšem z faktu, že jsou zmíněny vedle českých a slovanských, je zřejmé, že se jedná o jinou barevnou kombinaci, všem dobře známou.

Letošní moravský výlet do království Českého je vlastně odplatou za loňskou hromadnou návštěvu, která na Moravu byla uspořádána z východních Čech na podnět hospodářského spolku pardubického. A proto také v Pardubicích dostalo se moravským hostům přijetí nejsrdečnějšího, nejskvělejšího, jak to sami moravští řečníci uznali. Dávno již nebylo město vyzdobeno tak pěkně a všeobecně jako dnes. Na náměstí i ve všech, také postranních ulicích byly téměř všecky domy odzdobeny prapory, vesměs v barvách českých, moravských a slovanských (na obecné škole staroměstské byl jediný prapor černožlutý), na Zelené bráně připevněny byly znaky zemí koruny České, na hlavních ulicích postaveny vysoké stožáry.

1905 - 19. 11. - Moravská orlice

Nová doba na Moravě

V Brně, dne 18. listopadu.

Na stožárech, vztýčených ze střechy sněmovní budovy moravské zavěsili v těchto dnech nové prapory. Špinavé a potrhané cáry, na nichž v jedno neurčité pole staré šedi splývala jejich červeň a žluť, nahradili novými plátny čerstvých barev. Tato nahodilá vnější změna na vnějšku budovy ku podivu sešla se v časovou souběžnost s tím, co stalo se právě skutkem pod její střechou. Tento nahodilý symbol uvedl nám na paměť to, co skutečně nadchází na našem sněmu a s ním i na celé Moravě od čtvrtého schválení volební opravy: éra nového života.

Není třeba a bylo by předčasno jásat nad obratem věcí v naší zemi. Naše vítězství není ještě úplné. Nestojíme ještě tam, kam v této zemi musíme směřovat a kde musíme konečně jednou stanout: v úplném požívání pravomoci většiny ve všech směrech a všude, v úřadech, ve veřejných sborech, ve školách a kulturních vymoženostech, a konečně i v delegaci, kterou do Vídně vysílá česká Morava. Ale k tomu ke všemu učiněn čtvrtečním naším sněmovním úspěchem rozhodný a nepopířatelný krok: dostali jsme do rukou zbraň, jejíž pomocí budeme si toho snadněji a úspěšněji dobývat. Padla německá většina na sněmu moravském, a s Moravou na dále musí se počítat všude jako se zemí i ve své zákonodárné representaci českou, se zemí, v níž první slovo, jak správně na sněmu v památné chvíli před hlasováním v této záležitosti pravil dr. Žáček, patří a konečně také přiznáno jest českému lidu.

1905 - 21. 11. - Národní listy

Bratři v království a zemská volební oprava v markrabství...

Došlo přece k tomu, že neslýchaná, nemožná věc se stala skutkem. »Mor. Orlice« zapálila na oslavu »poslovanění Moravy« v neděli úvodní bengál. Básník úvodníku o »Nové době na Moravě« nadchnul se tím, že na sněmovních stožárech zavěšeny byly na místě starých špinavých cárů z brusu nové červeno-žluté vlajky, právě, kdy se ve sněmovní síni odehrál největší škandál politických dějin českých a tento »nahodilý symbol« stačí mu na čtyři sloupce jásavé nadšené pasáže o »nové době«, o »českém vítězství« na Moravě, které prý sice ještě není úplné, poněvadž nestojíme ještě v »plném užívání pravomoci většiny ve všech směrech všude, v úřadech, veřejných sborech, ve školách, kulturních vymoženostech a konečně i delegaci říšské« ... Ale dostali prý jsme »do rukou zbraň«, ujišťuje »M. O.«, jejíž pomocí budeme si toho snadněji a úspěšněji dobývat« ...

1918 - Marie Anna (Marietta) hraběnka Boos-Waldeck (1890-1968)

poslední majitelka zámku ve Vizovicích, píše ve svém deníku o událostech z října revolučního roku 1918:

„Dne 29. 10. brzy ráno jsem slyšela, že celé město je ověšeno vlajkami... Co jsme pociťovali u tohoto nuceného vyvěšování vlajek, nikdy nezapomenu. Dnes nebudeme vyvěšovat černo-žlutou, ale červeno-žlutou moravskou vlajku, abychom udělali radost vizovickým. Odešla jsem do svého pokoje, schovala jsem se a vyplakala s myšlenkou, že už nikdy nesmím vytáhnout tu černožlutou vlajku. Měla jsem opravdový pocit, že mému milovanému starému Rakousku byla zasazena poslední smrtelná rána...Ze všech veřejných budov byli odstraněni dvojití orli. Obrazy císaře zmizely z kanceláří, na obecních úřadech visely místo nich obrazy Masaryka... (3. 11.) Miluji svou moravskou zemi z celé duše... Můj Pán nelpí na národu, ale na vlasti, tak s ním chci sdílet radost a utrpení, zůstat věrná své krajině.“

ZDROJ: Sborník MGHS 2009, Brno 2010, s. 31

1925 - Josef František Karas - Tonoucí hvězda mořská

Moravská vlajka se znakem uprostřed byla popsána také v beletrii. Románová kronika moravského spisovatele Josefa Františka Karase popisuje události revolučního roku 1848 na malém moravském městě.

„Už i v městečku měli národní gardu… čepice měli všichni s hrubými kokardami, na něž byli pyšni a také prapor měli, ne ledajaký prapor; byl veliký, na standartě pěkně řezané, žlutočervený, uprostřed krásně vyšitá zlato a červeně kostkovaná orlice moravská v modrém poli, dar předních měštěk, jež navnadil P. Andakt kázáním teplým jako podjarní větry, vlastenecky rozdychtěným… Když P. Andakt a subkantor Touš obcházeli dámy, aby vyprosili gardě prapor, zvěděli mnoho o duši městečka; … Paní justiciárová, syndikuska a obrfořtka Halamová slíbily hned všechnu pomoc a že svolají panny slečny, že prapor krásně vyšijí, bude jako malovaný, jen prý v jakých barvách? Poučení o těch barvách napsala si paní justiciárová na kousek papíru, ten založila do štambuchu, aby se neztratil snad, lahodně se usmála, aby se páni už nestarali, už sama vše zařídí. …garda byla, prapor byl – ale co je prapor neposvěcený a bez kmotry? … Světit musil sám pan děkan – takovou slávu přece nemohl svěřit zbrklému kaplanovi, ten P. Andakt by příliš zpychl, ostatně byl v Brně u biskupa Schafgotsche a jeho eminence řekl, když chtějí světit, aspoň s ohledu na jeho důstojnost nepovedou ti konštituanti čertovští buřičské řeči – kmotrou byla paní purkmistrová, když viděla, že téměř všechny dámy se o věc zajímají, obrátila, hned poslala tucet pozlacených hřebů a nádherné atlasové pentle stříbrem i zlatem vyšité, v národních i císařských barvách. Sláva byla toho dne veliká… Justiciárka co chvíle šeptá obrfořtce: – To je krása, že? A lesňačka v zelenavých šatech, smělého pohledu, odpovídala: – Baže, i naši potomci budou vzpomínat! …ramenatý kovář Horák byl praporečníkem…“

ZDROJ: Josef František Karas - Tonoucí hvězda mořská, 123 - 128 (kapitola XI.)

1936 - JUDr. Jaroslav Budínský (1865-1939)

za I. světové války zapojen v domácím odboji, člen moravské pobočky tajného výboru (protirakouské) Maffie, po revoluci poslanec Revolučního národního shromáždění Republiky československé:

„Politickým a policejním orgánům uloženo, aby podle známého káznicového nařízení ministerstva vnitra zabraňovali vyvěšování zemských moravských a českých praporů, nošení slovanských trikolor, aby zakazovali prodej matičních zápalek v bíločervenomodrých krabičkách, a zvláště nařízeno, aby obyvatelstvo bylo přidržováno k loyálním a vlasteneckým projevům na oslavu rakouských a německých vítězství a významných státních dnů, zejména aby vyvěšovány byly jen rakouské (černožluté) nebo spojenecké říšsko-německé a turecké prapory, a aby o smýšlení a chování českého obyvatelstva podávány byly týdenní raporty nadřízeným úřadům... Ke mně z nařízení téhož okr. hejtmana (Schöna) docházel místní srážmistr z Obřan se žádostí, abych svou tamní vilu opatřil rakouským praporem, ježto zemská žlutočervená a česká bíločervená vlajka prý není patriotická, Chodil marně - hejtman Schön se rakouského praporu nedočkal. Všechna tato opatření nejtvrdšího válečného absolutismu začala již v druhé polovici měsíce srpna a začátkem září 1914 přecházeti v krutou persekuci českých lidí na Moravě. “

ZDROJ: Jaroslav BUDÍNSKÝ: Morava za války, s. 62-63, 66